Životopis
(stručný seznam masek, které rád nosím)
26. 11. 1972. Já jsem se opět narodil. Děje se tak vcelku spontánně až vesele v ostravské porodnici. Porod dobrý, všechno dobré.
O několik let později na pískovišti objevuji černý kámen a v něm šupinku kočičího zlata – pyritu. Jsem sběratel kamenů. Vzrůstající vášeň ukájím výpravami do okolních pískoven, kde nalézám pazourky. Pazourky hromadím v pazourkovém pokladu, který je dodnes zakopán pod jedním akátem.
Sotva nastupuji do školy dospívám k názoru, že už všechno v podstatě vím a že toto je nejlepší věk mého života. (tento pocit se později neustále periodicky vrací) Jsem stavitel vysokých pískových hradů, hlubokých tunelů, kamenných pícek a dřevěných bunkrů.
Má cestička ze školy vede po Leninově třídě kolem galerie Dílo. Charizma zarámovaných obrazů ve mně stále více vzbuzuje touhu setkat se s nějakým opravdovým malířem. Chci mu ukázal své vlastní temperové malby. Opravdový malíř z nich nakonec příliš nadšen není, ale udílí mi několik důležitých ponaučení. Terpentýnová vůně jeho ateliéru mne zcela zhypnotizovala. Buď jak buď, jsem malířem.
Se spolužákem Filgasem lisuji vše co roste a kvete do herbáře. Lisujeme i květy rostoucí za něčím plotem a na vysokých skalách. Jsem botanikem.
Když je mi čtrnáct, odcházím do velké Prahy. Studuji malířství na Střední uměleckoprůmyslové škole, nalézám své ideály a prožívám pubertu. Výpravy za minerály neberou konce, skicáky se plní kresbami a k tomu jsem opojen tancem a prvním políbením dívky.
Na umprumce vysoké u profesora Pavla Nešlehy, pár let marně lapám po dechu. Jediné co mi opravdu jde - jsem odborníkem ve sbírání vltavínů na jihočeských polích. Pak zhůry dáno, ocitám se na pár dní u Severního moře v Anglii. Mám zde tvořit, ale pomůcky zůstaly doma. Klečím na pazourkové pláži pod křídovými útesy jako u mistrových nohou. Patlám cosi hlínou a slanou vodou na kusu papíru. Nerozumím ničemu. Po návratu domů se už však nedokáži dotknout svých olejových barev. Geolog se setkává s malířem. Je na čase.
Jsem vulkanolog. S přáteli putuji po činných sicilských sopkách - Etně, Vulkánu a Stromboli. Zážitek z těchto míst je podnětem pro namalování stejnojmenného triptychu. Mísím sopečné popely a síru se včelím voskem. Malba se mi konečně stává zážitkem srovnatelným s dotykem se zemí a krajinou. Pak na protest proti devastaci hory Tlustec stavím v krajině svou Horu – sopku. Píšou, že jsem mladý český landartista.
Ve chvíli, kdy jsem se konečně našel v malbě, ji svobodně opouštím. Raději jsem fotograf odlesků mýdlových bublin, slimáčích stezek a pachu míst, kde žili naši dávní předkové.
Po škole zůstávám v Praze a začínám stavět dětské hřiště v areálu Botanické zahrady v Troji. Doba jeho vzniku je totožná s obdobím, kdy zde jsem na civilní službě. Hra s kameny a recyklace padlých stromů se stává náplní každé mé další práce. Z toho soudím, že jsem sochařem.
Nyní se zabývám především realizací prostorových děl ve volné i urbanizované krajině. Světy ukryté v přírodních materiálech, nejčastěji kamenech a dřevě, jsou tématem i základní surovinou pro tvorbu soch, atypických dětských hřišť, řešení detailů soukromých zahrad, či svérázného mobiliáře parků. Rád dělám tvůrčí věci, které jsou k něčemu dobré. Mé stavitelské sklony vyvrcholily v práci na vlastním domě ze dřeva, slámy a hlíny, ve kterém dnes žiji se svojí ženou a dvěma malými dětmi. Dům je vestavěn v části stodoly, která zároveň slouží jako ateliér. Tady já jsem.
